Menu

Jak vystavovat Československo?

Čeněk Pýcha

Výstava Budování státu vzbudila nečekaný rozruch. A to nejen díky masivní kampani v hromadné dopravě, ale především svým obsahem a provedením. V médiích se objevilo mnoho recenzí, často poměrně kritických, výstava oscilovala ve zvláštním prostoru mezi reprezentativní výstavou o československé identitě (prostor Národní galerie) a intelektuální libůstkou (struktura výstavy a výběr exponátů).

Z perspektivy projektu historických dílen však bylo důležité, že část diskuze o Budování státu se dotkla obecně fenoménu vystavování minulosti (podobně jako předchozí historická dílna v Národním památníku na Vítkově). Zřejmou zásluhou výstavy je, že nabídla neotřelou reprezentaci minulosti. Dvě historické dílny, jež jsme v kulisách výstavy uspořádali, se tedy soustředily na otázku: Jak vystavovat Československo? První část dílny jsme zaměřilina napětí mezi konceptem státu a národa, výstava a exponáty pomohly tyto abstraktní pojmy konkretizovat a kriticky se vůči nim vymezit. Také hledání vztahu mezi exponáty a texty z předrepublikového období (Palacký, Tyrš, Zap, Štúr, Neruda) přispělo k reflexi toho, jak může umění institucionalizovat národní myšlenku v rámci státu.

Druhá část historické dílny se pak soustředila konkrétněji na didaktické otázky. Během workshopu v prostorách Národní galerie vznikaly návrhy na to, jakým způsobem výstavu zapojit do výuky moderních dějin. Při diskuzi o didaktickém potenciálu vystavených předmětů jsme se mohli opřít o zkušenosti z lektorování dvou návštěv pražských gymnázií ve výstavě.

Základem školních prohlídek výstavy bylo mezigenerační vzpomínání, kdy žáci měli vzít s sebou na školní exkurzi svoje prarodiče. Někteří z prarodičů skutečně dorazili, a nastala tak zajímavá didaktická situace, kdy jsme měli k dispozici výstavu, exponáty a vzpomínky prarodičů. Vyprávění pamětníků ovšem neodpovídalo uspořádání exponátů, žáci tak museli čelit poznávací nejistotě – jak se vypořádat se vzpomínkou, která není v souladu s provedením výstavy? Ne všichni studenti si s touto situací dokázali poradit. Transgenerační vzpomínání ve výstavě vystavuje žáky a učitele podobným situacím jako pamětník ve výuce, je tedy možné se opřít o tuto metodiku (nutná příprava na setkání, reflexe po setkání apod., viz metodika projektové výuky).

Jisté rozpaky, které výstava vyvolala na veřejnosti, se přenesly jak do historických dílen, tak do gymnaziálních exkurzí. Na druhou stranu výstava poskytla skvělý prostor pro diskuzi, pro výměnu zkušeností i pro různé rámce vzpomínání. Podobné výstavní projekty by měly mít v muzeích a galeriích své pevné místo.